|
Řád menších bratří, jehož členové jsou nazýváni františkáni v užším smyslu, bosí františkáni, spirituálové, observanté nebo bernardini je jednou z větví františkánů, žebravého řeholního řádu založeného sv. Františkem z Assisi v roce 1209 a později rozděleného na tři samostatné větve.
Základ františkánské řehole vychází ze společného života a chudoby. Františkáni se snažili žít jako apoštolové s možností přebývání v klášterech. Františkova řehole byla zaměřena na život podle evangelia a chudobu jak mnichů, tak i klášterů.
Řád nemá specifické zaměření na určitou činnost. Studium teologie původně zabíralo jen malou část františkánského života, většinou se zaměřovali na pomoc a osvětu. Kromě misií a kázaní pomáhají mniši ve špitálech, věznicích, při duchovní správě a při pohřbívání. Jako privilegium má řád právo na svěcení křížových cest.
Řád má svoji sekulární (světskou) větev, označovanou jako terciáři.
Františkáni
Hyberni
Irští františkáni zvaní hyberni byli řeholníci Řádu menších bratří původem z Irska (latinsky Hibernia, později psáno i Hybernia). Důvodem jejich příchodu počátkem 17. století na kontinent bylo jejich vyhnání z vlasti Angličany, kteří usilovali o mocenské ovládnutí ostrova spolu s potlačením katolické církve. Po vypuzení z rodné země zakládali v Evropě kláštery, kde vzdělávali a formovali mladé řeholníky pro misie a opětovné usazení v Irsku.
V letech 1629–1631 se s přispěním císaře Ferdinanda II. usídlili v Praze na místě dřívějšího františkánského konventu sv. Ambrože, na dnešním náměstí Republiky, na něž si po Bílé hoře františkáni činili majetkový nárok. Na místě začali budovat vlastní klášter, studijní kolej a v letech 1653–59 raně barokní kostel Neposkvrněného početí Panny Marie.
Irští františkáni se věnovali lektorské činnosti nejen pro své rodáky ale i pro české studenty, o čemž svědčí několik zachovaných tiskem vydaných přednášek a tezí. Administrativně tito řeholníci nespadali pod českou františkánskou provincii.
České františkánské kláštery
|